EVROPSKÁ FALERISTICKÁ TRADICE

Pojem faleristika pochází z řeckého slova phalera, které označovalo kovové ozdoby na přilbách. Od Řeků převzali toto slovo ve tvaru phaleare Římané jako název pro vojenská vyznamenání nošená na zbroji. Z těchto slov se vyvinul termín faleristika (angl. faleristics) jako označení vědního oboru, pomocné vědy historické zabývající se řády, medailemi a odznaky, které byly udělovány osobám i skupinám lidí za zásluhy ve všech oborech lidské činnosti.

Nejcennějšími viditelnými záslužnými dekoracemi jsou řády existující v současné době téměř ve všech zemích světa. Jejich kolébkou však byla Evropa, v jejímž civilizačním rámci také v průběhu staletí došlo k vývoji od řádu jako duchovně-rytířského společenství k řádu jako záslužné dekoraci. První řádová společenství vznikla ve druhé polovině 11. století a souvisela s vojenským střetem mezi křesťanstvím a islámem ve Svaté zemi a na Pyrenejském poloostrově. Roku 1059 bylo v Jeruzalémě vytvořeno první společenství při kostele sv. Jana (Rytířský a špitální řád svatého Jana Jeruzalémského), jež pečovalo o poutníky ke Svatému hrobu a chránilo je se zbraní v ruce. Ve stejné době vznikl v rámci počínající reconquisty na Pyrenejském poloostrově Vojenský rytířský řád z Alcantary. O něco později vznikají další rytířské řády, ve Svaté zemi Řád vojenských bratří templu (templáři), Řád ochránců Božího hrobu, Řád Panny Marie Jeruzalémské (němečtí rytíři), na Pyrenejském poloostrově Vojenský rytířský řád z Calatravy, Řád svatého Jakuba od meče, Řád svatého Benedikta z Avizu a další. Řádové hnutí se během 12. století rozšířilo po celé Evropě, v českých zemích se v té době etablovali jak johanité, tak i templáři a němečtí rytíři.

Pod vlivem úspěšného působení duchovně-rytířských řádů se ve 14. a 15. století evropští panovníci začali obklopovat nejvěrnějšími šlechtici a dekorovali je viditelnými odznaky. Postupně tak vznikla řádová společenství, přičemž členství v nich bylo symbolem zásluh a věrnosti. V Anglii byly založeny Řád podvazku (roku 1348) a Řád lázně (roku 1399), v Savojsku Řád obojku (roku 1360), v Uhersku Řád draka (roku 1408), v Burgundsku Řád zlatého rouna (roku 1430), v Dánsku Řád slona (roku 1462), ve Francii Řád svatého Michala (roku 1469). Na rozdíl od duchovně­-rytířských řádů již jejich symbolem nebyl pouze kříž jako obecný znak křesťanství, ale objevují se figury mytologické, exotické či pohádkové. Často bývá nové řádové společenství pojmenováno po některém z křesťanských světců. Vzhledem ke spojení řádové organizace s panovníkem se tyto řády postupně spojily s panovnickými dynastiemi a některé z nich v současnosti dále existují jako rodinné řády.

K další proměně řádů dochází v 18. století, kdy přestávají být společenstvími, ale stávají se vyznamenáními. Konec rytířství a vznik moderních států s rozsáhlým systémem úředníků, důstojníků a diplomatů vede k potřebě udělování viditelných poct, jimiž se stávají nové řády. Nositelé řádů již nejsou za zásluhy do řádového společenství přijímáni, ale nově jsou řádem vyznamenáni. Jako první v té době vznikají řády vojenské – ve Francii Vojenský řád svatého Ludvíka (roku 1693), v Sasku Vojenský řád svatého Jindřicha (roku 1736), ve Švédsku Řád meče (roku 1748), v Prusku Vojenský řád Za zásluhy (roku 1740), v Rakousku Vojenský řád Marie Terezie (roku 1757), v Rusku Vojenský řád svatého Jiří (roku 1769). Spolu s vojenskými řády však také ve většině zemí vznikaly řády pro ocenění civilních zásluh – v Dánsku Řád danebrožský (roku 1671), v Prusku Řád červené orlice (roku 1705), v Rusku Řád svatého Alexandra Něvského (roku 1725), v Rakousku Královský uherský řád svatého Štěpána (roku 1764) a Císařský rakouský řád Leopolda (roku 1808). U části těchto řádových dekorací přetrvávalo označení podle některého z křesťanských světců, objevují se však také označení řádů podle jejich zakladatelů nebo podle symbolů blízkých důvodům ocenění. Tyto řády jsou navíc postupně strukturovány na třídy, takže výrazně stoupá variabilita oceňování podle významu zásluh.

Definitivní krok k moderním vyznamenáním učinil po francouzské revoluci Napoleon Bonaparte, jenž roku 1802 založil všeobecně záslužný řád, Řád čestné legie. Řád byl rozčleněn na pět tříd a byly jím vyznamenávány osoby bez rozdílu stavu, konfese i státní příslušnosti za prokázané zásluhy ve všech sférách lidské činnosti. Řád čestné legie se stal první dekorací tohoto typu a v dalších letech inspiroval hlavy států a vlády zemí celého světa ke vzniku podobně koncipovaných záslužných vyznamenání. Pod vlivem Řádu čestné legie vznikly již v 19. století desítky řádových dekorací nejen v Evropě, ale také v mimoevropských státech. Po skončení první světové války se Řád čestné legie stal vzorem pro vznik vyznamenání nových evropských zemí, v roce 1922 byly stanovy tohoto řádu např. využity v Československu při vytvoření Řádu bílého lva. Podobně se stejný řád stal ve druhé polovině 20. století modelem pro vznik vyznamenání afrických a asijských zemí. Řád také výrazně ovlivnil již existující evropské řádové dekorace, z nichž bylo mnoho podle francouzského vzoru modifikováno na všeobecné záslužné řády.
V současném světě se počty záslužných dekorací jednotlivých států počítají na tisíce, přičemž řádů z nich jsou stovky. Zpravidla jsou udělovány jednotlivcům, někdy i společenstvím nejrůznějšího druhu (městům, vojenským jednotkám), za prokázané zásluhy. Díky tomu jsou tyto řády pokračováním rytířské tradice služby, kterou ilustruje heslo českého krále Jana Lucemburského „Ich dien!“ (Sloužím!). Po bitvě u Kresčaku, v níž slepý panovník nalezl hrdinskou smrt, toto heslo předal anglický král Edvard III. svému synovi Edvardovi, čímž se dostalo nejen do znaku waleských princů, ale jako motto na klenot i hvězdu vojenské skupiny britského Řádu lázně.

Jiří Fidler